Knihovna přeskládaná hlasem
Podle říjnového plánu jsem přeskládal celou skříň s knihami. Plán mi diktoval Claude v hlasovém režimu, já jsem měl ruce plné knih.
V říjnu z fotek vznikl katalog knihovny a k němu plán, jak ji přerovnat: podobná výška na jedné polici, autor a série pohromadě, nejoblíbenější knihy ve výšce očí. Teď jsem ho konečně provedl.
Plán jsem nečetl z obrazovky. Claude dostal tahák jako artefakt a v hlasovém režimu mi ho diktoval. Ruce jsem měl plné knih.
Co se změnilo#
Všech osm polic, přední i zadní řada, stojí podle nového plánu. Na posteli ani na zemi nic nezbylo.
Od plánu jsem se odchýlil hlavně kvůli sériím. Všechny Ocelové krysy zůstaly pohromadě, i s gamebookem Krysa z nerez oceli. Hohlbeina a Billa, galaktického hrdinu jsem seřadil podle čísel edice, Nilese podle sérií. Lasičkovo štěstí šlo k ostatním Hrdinům, Rytířský úsvit k Anthonymu. Xenocida se na polici nevešla na výšku, leží naplocho.

Našly se čtyři knihy, které v katalogu nebyly: Kaltské jeskyně a Hrad smrti od Joe Devera, Válečník z planety Gor a Howardův Conan. Naopak druhý výtisk Světa čarodějnic se nenašel.
Jak se pracovalo s Claude Voice#
Práce měla dvě fáze. Nejdřív jsem knihy vyndával a Claude mi k nim říkal číslo hromádky; hromádky jsem skládal na postel. Pak jsem stavěl police shora dolů a on mi říkal, co patří na kterou.

Co fungovalo. Claude si pamatoval, kde jsme, průběžně kontroloval počty a po každé zadní řadě mi připomněl fotku. Když jsem držel knihu, která v taháku nebyla, nevymýšlel si a zeptal se na autora. Jednou měl pravdu on a ne já: od Marion Zimmer Bradley mám šest knih, ne sedm. Odchylky si průběžně zapisoval a na konci je uložil do dokumentu.
Co drhlo. Čtyři názvy v jedné větě si s knihami v ruce nezapamatuju. „Zopakuj“ jsem říkal desítkykrát, až jsem role otočil: „Změna. Budu ti říkat knihy a ty mi budeš říkat čísla.“ Nejlépe šlo diktování po jedné knize.
Přepis řeči si se mnou užíval. Z „Hotovo“ udělal „Otano“ a „Votamos“, z Nekroskopů „dva mikroskopy“. Několikrát mě přeložil do korejštiny („어떠고?“) a jednou do italštiny. Claude na to: „Promiň, tomu nerozumím, mluvil jsi asi italsky.“

Chyboval i Claude. Dvakrát mu vyklouzla anglická věta, že nám dochází čas; pak se omluvil, že o žádném limitu neví. Po pauze jednou ztratil místo a musel jsem ho opravit. Na začátku stavění jsem měl z pětihodinového limitu spotřebováno šestnáct procent.
Na konci jsem mohl říct: „Nemám nic na posteli ani na zemi, všechno je v knihovně.“ Katalog se pak podle zapsaných odchylek opravil.